MĚSTSKÁ HISTORIE
Příběh Bulla Regia: od numidského hlavního města k římské kolonii
Od numidského královského města, pojmenovaného podle svého postavení, přes římskou kolonii a křesťanské biskupství až po pomalý středověký úpadek – dějiny Bulla Regia v jediném průvodci.
Prohlédněte si zájezdy do Bully Regie na GetYourGuide ↗Numidské královské město, pojmenované podle svého postavení
Dávno před příchodem Římanů bylo osídlení, z něhož se stala Bulla Regia, natolik významné, že bylo připojeno k numidské královské moci. Kolem poloviny druhého století před naším letopočtem, za numidského krále Masinissy, získalo město přízvisko „Regia“ – královská – čímž se označilo za sídlo spjaté s vládnoucím rodem, nikoli za obyčejné regionální město. Toto jméno přetrvalo všechny pozdější změny vládců – vzácný případ, kdy si místo neslo svůj numidský statusový štítek přímo přes římská, křesťanská i byzantská staletí až do názvu, který se používá dodnes.
Příjezd do Říma, poté dvě století jako svobodné město
Řím se do dějin tohoto města zapsal během druhé punské války, kdy tažení Scipiona Africana kolem roku 203 př. n. l. přivedlo město pod římský vliv – dlouho předtím, než se stalo plnohodnotným římským sídlem. K úplnému začlenění došlo až později: po vítězství u Thapsu v roce 46 př. n. l. Julius Caesar reorganizoval římská africká území a udělil Bulle Regii status svobodného města. Ona více než stoletá mezera mezi římskou vojenskou přítomností a plným římským občanským statusem je typická pro to, jak Řím pohlcoval severní Afriku postupně, nikoli najednou. I po Caesarově rozhodnutí přetrvalo numidské jméno i status tohoto místa, což ukazuje, jak selektivně Řím vrstvil své vlastní administrativní kategorie na města, která už měla silnou vlastní identitu.
Municipium, poté colonia za Hadriana
Postavení města neustále rostlo. Za Flaviovských císařů byla Bulla Regia povýšena na municipium s latinským právem, což jejím předním občanům otevřelo cestu k římskému občanství. Vrcholu formálně dosáhla za Hadriána, který jí udělil status kolonie a čestný titul Colonia Aelia Hadriana Augusta Bulla Regia — plné římské občanství pro její obyvatele a odpovídající bohatství i stavební program. Většina toho, co je dnes v Bulle Regii viditelné nad zemí, od chrámů na fóru po Memmiovy lázně, patří právě tomuto vrcholnému období 2. a 3. století, nikoli starším numidským či raně římským fázím města.
Křesťanské město už ve třetím století
Bulla Regia byla natolik organizovanou křesťanskou komunitou, že již roku 256 n. l. vyslala svého biskupa Therapia na koncil v Kartágu – což ji řadí mezi nejstarší doložené diecéze v římské Africe. Na konci čtvrtého století bylo město zcela křesťanské; Augustin z Hippo je zde doložen na návštěvě kolem roku 399 n. l., kdy kritizoval místní praktiky, jež považoval za bezbožné – což je mimochodem důkaz, že město bylo natolik lidnaté a činorodé, aby upoutalo jeho pozornost. Bazilika odkrytá na místě, s neobvyklým křížovým baptisteriem, patří právě této křesťanské éře města, nikoli jeho římskému občanskému jádru.
Vandalský konflikt a byzantský soumrak
Stabilita netrvala dlouho. Vandalská vláda v pátém století přinesla náboženský konflikt mezi ariánskými a katolickými křesťany, který se údajně přenesl až do násilí uvnitř baziliky v Bulle Regii, a městu se dále nedařilo ani za následné byzantské správy. Obyvatelstvo zde přetrvalo – na místě byly nalezeny mince byzantských císařů ze sedmého století – ale jen ve zlomku dřívějšího rozsahu města; šlo spíše o pomalé scvrkávání než o jediný dramatický konec. Tento vzorec sdílí mnoho římských měst v této části Tuniska, kde úpadek kopíroval širší rozpad byzantské severní Afriky, nikoli jediné dobytí samotného města.
Město opuštěné, nikoli zničené
Na rozdíl od míst srovnaných válkou nebo zastavěných pozdějšími městy byla Bulla Regia postupně opuštěna, nikoli vymazána — osídlení sláblo v průběhu raného středověku po arabském dobytí v sedmém století a těžiště regionu se přesunulo do nedaleké Jendouby. Právě toto pomalé opuštění je z velké části důvodem, proč se toho tolik dochovalo: na troskách nikdy nevyrostlo žádné pozdější město a podzemní vily zůstaly pohřbené a chráněné, dokud je ve dvacátém století nezačali odkrývat archeologové. Dnešní návštěvníci tak v pravém slova smyslu procházejí poslední verzí města, kterou tu jeho obyvatelé zanechali, nikoli rekonstrukcí vystavěnou na místě vyčištěném a znovu využitém dalšími generacemi.